Zpět hl.strana

                               Životopis

 

Jan Antonín Losy hrabě z Losinthalu se narodil ve  Štěkni roku 1650. O jeho raném hudebním vzdělání víme pouze, že měl jako komorníka - slezského loutnistu Achazia Kazimira Huelse. Svá univerzitní studia završil již ve svých osmnácti letech doktorátem filozofie.

 Na frontispici disertace dle předlohy Karla Škréty je unikátně zachycena podoba mladičkého Losyho.

 

 

Dalších hudebních impulsů se Losymu jistě dostalo během kavalírské cesty, jež bývala elegantním završením předchozího vzdělávání a jejíž náplň i místo konání závisely jak na módě a zkušenostech, tak také na finančních možnostech. Ve druhé polovině 17. století kočáry urozených českých mladíků směřovaly již spíše do Francie, jejíž loutnové umění se po celé Evropě stávalo čím dál oblíbenějším. O Losyho cestě se pouze traduje, že vedla do Německa, Itálie, Francie a Belgie. Snad nebyla příliš odlišná od té, kterou vykonal v letech 1697-1699 jiný významný český loutnista a skladatel Filip Hyacint z Lobkowicz. Pobýval během ní postupně v Haagu, Bruselu, Paříži, Štrasburku, Augsburku a Vídni. V Paříži se přitom zdržel celé čtyři měsíce a snad se učil hře na loutnu či barokní kytaru u nejvyhledávanějších mistrů Charlese Moutona nebo Roberta de Visée, jejichž rukopisy i tisky jsou dodnes součástí lobkowiczské sbírky tabulatur.

Za svého francouzského pobytu se Losy mohl setkat s předními loutnisty, theorbisty a kytaristy, jako byli D. Gaultier, J. Gallot, Robert de Visée, Du Fault, Du But ad. Taková setkání byla jistě velmi inspirativní, mohla Losyho nemalý talent patřičně rozvíjet a výrazně ovlivnit jeho styl hry i kompozice. O pravděpodobné návaznosti Losyho loutnového umění na francouzskou školu dovoluje spekulovat též rytina v Cabinetu Le Sage de Richée, na níž je zobrazen mj. štůsek knih se jmény autorů na hřbetech – Gautier, Mouton, Dufaut a Losy. Umístění Losyho nad všechny ostatní je více než výmluvné.

Jeho neobyčejný talent a široký rozhled ho přivedly jako jednoho z prvních ke šťastnému skloubení rafinovanosti lomeného francouzského stylu s italskou melodickou zpěvností a emotivností. To se pak stalo významným znakem tzv. pražské loutnové školy. Jakožto obratný houslista měl zvláštní oblibu i ve skladbách J. B. Lullyho a J. J. Fuxe. Skladatel G. H. Stölzel na základě návštěv v letech 1715-1717 popisuje Losyho jako staršího muže dosud svěží mysli, jehož loutnová hra prý byla na úrovni profesionála a vyznačovala se krásným a plným tónem. Losy se však také neváhal s profesionály utkat. Jako se stalo např. v Lipsku r. 1697 v neformálním hudebním střetnutí s varhaníkem Johannem Kuhnauem a hráčem na pantaleon (typ cimbálu s větším počtem strun) Pantaleonem Hebenstreitem. Který ze tří typů nástrojů vyšel z klání vítězně nevíme, ale slavná je Losyho okouzlená reakce na Hebenstreitovu hru: "Byl jsem v Itálii, slyšel jsem vše, co hudba poskytuje, ale něco podobného se dosud k mým uším nedoneslo". Další dobová svědectví líčí, že prý při cestách neváhal nechat zastavit kočár, potřeboval-li si poznamenat zvláště podařený hudební nápad. Takové motivy si pak ukládal do skříňky, určené jen k tomu účelu. Velmi rád komponoval po ránu ještě na loži. Krásu hudby prý hluboce prožíval a zvlášť působivá místa doslova rozpitvával. Zejména si vychutnával vybrané disonance, u nichž pak volal: "Toť jest nota ze zlata!" Když umíral, nechal prý potáhnout své nástroje černým suknem a před skonem se s nimi loučil slovy: "Addio Lauten, addio Geigen!" Zemřel v Praze  21. nebo 22. srpna 1721 ve věku 71 let.

Panství, dědičné úřady i hudební talent po něm zdědil syn Adam Philipp (1705-1781), kterého přivedla na svět jeho druhá, o 26 let mladší manželka Franziska Claudie hraběnka Strassoldo ( v hdebním sále zámku ve Štěkni je  vyzdoba stropními freskami a na klenbě sálu dal J.A.Losy vymalovat svůj znak sdružený se znakem své druhé manželky Claudie Strassoldo).. Kromě významné funkce císařského hudebního ředitele byl Adam Philipp také vynikajícím kontrabasistou a zpěvákem.

Hudební tvorba Jana Antonína Losyho, čítající na dvě stovky skladeb, zahrnuje téměř všechny typy tehdejšího loutnového repertoáru. Nejpočetnější jsou skladby tanečního charakteru, několikrát řazené do suity zahájené ouverturou. Více či méně tradiční tance jako Allemande, Courante, Sarabande, Gigue, Bourée, Gavotte, Menuet doplňují různé zvukomalebné hříčky jako Gigue coucou (kukačková giga), Le forgerons (kováři), Glocken de Wien (vídeňské zvony), nebo Echo. Řada dalších forem, jako vynalézavé Rondeau, smuteční Tombeau, hravé Capriccio, zpěvná Aria nebo rázný Marche pokračuje formami variačními na ostinátní bas jako Chaconne či Passacaglia. Zvláštní skupinou jsou adaptace skladeb jiných autorů (Favoritta – úprava sarabandy od Ch. Moutona). Tento případ připomíná francouzskou praxi přikomponování varírované verze tzv. Double na tanec jiného autora, nezřídka vlastního učitele. Podobně ne čistě autorským typem kompozice je aranžmá tradiční skladby, jakou je například hříčka Schmied Courante, objevující se jako anonymní v instrumentálním repertoáru od 16. století a zpracovaná Losym pro sólovou loutnu jako zvukomalebné vyobrazení monotónnosti pracovního týdne kovářů pod názvem Le Forgerons.

Někdy je však nesnadné určit hranici mezi autorským aranžmá a přizpůsobením skladby během jejího provozování, zejména je-li skladba dochována jako neautorizovaný rukopis, kdy není zřejmé, zda písař opisoval z věrohodného zdroje nebo pouze zapsal co slyšel. Pak mohl snadno připsat skladbu někoho jiného tomu, kdo ji jen hrál. Podobné procesy šíření a tradování repertoáru mohou zčásti vysvětlit některá chybně přisouzená autorství. Opačným případem je jedno Losyho Rondeau, které je dochováno ve variantách pro loutnu, barokní kytaru, galizonu i klávesový nástroj. Ve všech případech s udáním Losyho autorství.

Převážná většina Losyho skladeb je určená loutně. V této době byla nejoblíbenějším drnkacím nástrojem loutna jedenáctisborová se dvěma nejyššími strunami jednoduchými a devíti dvojicemi v barokním ladění (tzv. accord ordinaire), tedy v běžném ladění v d moll. Losyho skladby však pronikly i do repertoáru dalších drnkacích nástrojů – pětisborové kytary, angeliky, mandory, galizony. Jelikož  je druhá největší část dochovaných skladeb zapsána pro kytaru, je možné, že se Losy věnoval hře i na tento nástroj. Tomu by nasvědčovala i existence intimního Tombeau na smrt jeho matky Anny Constancie z r. 1685, dochovaného pouze v kytarovém znění. Losyho skladatelský odkaz i jeho dobové hodnocení jsou velmi cenným svědectvím o významu a rozmanitosti loutnové hudební kultury v českých zemích.

© Miloslav Študent

***************************************************************************************************

Historie rodu Losy z Losinthalu

 František Jílek   (archiv štěkeňský)  1927 

 Za války třicetileté císař Ferdinand II. (1630) z důchodu solního přiřknul duchovenstvu náhradu za statky od počátku války zabrané.

     Rodina Losi přistěhovala se okolo roku 1647 z jižních Tyrol do Čech (O.S.N - XVI. - 356) Jan Antonín byl syn Tomáše Losy. Ježto však jako cizinec nebyl by směl v Čechách žádných statků nabývati, udělil mu král Ferdinand III. majestátem, daným v Klatovech dne 12. července 1647 příslušenství (inkolát) české a starý stav rytířský a dalším majestátem, datovaným ve Vídni dne 12. prosince r. 1648, stav svobodných pánů a nadání, aby se psal "z Losinthalu", jakožto odměnu, že za  vpádu švédského půjčoval císaři peníze na obranu a sám (Tomáš Losy), jsa hejtmanem setniny svobodné, složené z císařských služebníků a šlechticů zachoval se velmi bojovně a rekovně.

 

     Majestátem, daným v Ebrsdorfu roku 1655 dne 25. října, povýšena rodina Losinthalů do stavu říšských hrabat.

                                             (Šlech. arch. s. 343,468,501)

     Znakem rodu jest štít čtvrcený. V 1. poli modrém na zeleném pažitě kráčí stříbrná labuť se zlatou hvězdou (někdy též prstenem) v zobanu. Pole 2. jest černé s trojzubcem purpurovou věží, před níž tyčí se obrněné rámě s mečem taseným. Ve 3. poli stříbrném 3 šikmá břevna barvy modré a ve 4. poli vznáší se černá, zlatě korunovaná orlice. Na štít hlavní položen štít srdečný barvy červené, na němž zří se věnec vavřínový, barvy zelené a v něm pod zlatou korunou stříbrná písmena "F. III." (Ferdinand III). Nad štítem odpočívají 3 klenoty. Střední nese popsaný znak srdečný, pravý stř. labuť, levý černou orlici. Krydla: střední černo zlatá, pravá černo stříbrná a levá modro-stříbrná.

                                           (Sie b macher- Moravigtia "Wappenbuch" IV.B - IX., 144, t. 67)

     Inkolátu českého také Jan Antonín náležitě využil, neboť různými koupěmi své statky rozšiřoval.

     Nalézaje se ve službách císařových již před ujatí Štěkně, byl r. 1647 ustanoven k přijetí a pohoštění královského prince dánského Kristiana V., jenž na léčení do Karlových Varů se ubíral. Dle císařského rozkazu měl Jan Antonín Losy obstarati za 40 sudů českých, rakouských a zahraničních vín a odeslati je do Karlových Varů.

      Roku 1649 koupil panství Vintířov na Žatecku od Ferdinanda hraběte z Nagarolu, nejvyššího lajtmana, za 48.000 zl. rýnských.

     Roku 1650 dne 31. října koupil od Václava Libštejnského z Kolovrat panství Řepici za 23.000 zl. a za jedno pozlacené 7 hřiven a 10 lotů těžké nalévadlo.

     Roku 1652 koupil od Maxmiliána hrab. z Waldštejna zboží ctěnicko-vinořské s Přezleticemi (v Karlínsku). V držení hrabat Losinthalu bylo toto panství do r. 1784.

                                          (Vlasák: Okr. Brandýs 146)

     Roku 1664 dne 7. září rozšířil zboží své přikoupením panství Tachova od J.F. Hausmanna za 119 000 zl. rýn. a 1 000 zl. klíčného.

     Oplývaje hojnými statky byl Jan Ant. Losy i k jiným štědrým. Tak r. 1666 pořídil do chrámu Panny Marie v Písku od jistého "jubilíra" monstraci. Nynější zámek štěkeňský dal r. 1665 vystavěti a později r. 1670 kostel sv. Mikuláše zbudoval na místě zbořeného kostela sv. Máří Magdalény a faru obnovil, kterou sem z Paračova dal přeložiti.

     Dle výkazu "Revizitations Commission der Herrschaft Stekna t.D. 1676" mělo městečko Štěkeň 24 osedlých, od vrchnosti uznaných, kteří měli celkem 326 strychů rolí, z nichž osévali na zimu 72 strychy a 3 věrtele, na jaře 68 strychů, 1 věrtel . Ouhorem leželo 113 str., ladem 27 str. a porostlin 9 str. Potahů vlastních: 11 koní, 4 voli, nájemních: 14 koní a 20 volů. Dobytka chovali vlastních: 47 krav, 34 jalovic a 5 ovcí. Luk měli pod 33 3/4 vozův sena. Pusté grunty byly 2. Řemeslníci byli 3 a to: 1 pekař, 1 švec, 1 řezník. "Při témž městečku jsou pole hlinovatá a křemelovatá, půda žitná. Když se pak dobře návozem připraví může něco pšenice síti. Od dříví a lesův někteří pro svou potřebu nemají a od vrchnosti kupovati musí. Handle a jiné rozdílně případnosti toho času žádné nevedou."

     Za Jana Ant. Losy byl ve Štěkni zámeckým hejtmanem Jan Erazmus Wegener, jenž r. 1668 postavil, jak z nápisu vidno hlavní bránu hřbitovní. Týž vydal r. 1669 spis:" Oeconomia Bohoemo Austriaca", v němž jeví se nám jako racionelní hospodář a slovy upřímnými ličí porobu lidu selského po bitvě bělohorské. Praví: "Podle pravdy musím uznati, že když český sedlák veškerou robotu, kterou mu jeho vrchnost ukládá, všechny kontribuce a těžké útisky, item všechny škody, jaké mu žoldáctvo způsobuje, trpělivě snese, může býti pojat v počet svatých mučedníků."

 

 

     Před smrtí svou zřídil Jan Ant. Losy ze svých statků, k nimž přikoupil Mladějovice od dědiců Ferd. Rud. hrab. Lažanského z Bukové za 17 927 zl. a hotovosti 100 000 zl. dva fidejkomisy rodinné, k nimž nejprve povolal syny Jana Antonína a Jana Baptistu a jejich mužské potomstvo, když vymřelo, tedy dcery jejich se čtyřmi dcerami svými a jejich potomky.

                                                                       (Arch. štěkeňský)

     Zemřel r. 1682 a pohřben vedle manželky své Anny Konstancie roz. Gollerové z Gübeka v Praze v rodinné hrobce v kostele Hybernském.

     Pozůstalí synové byli pořízením posledním poděleni: panství tachovské a vintířovské obdržel starší Jan Antonín ml. a zboží štěkeňské, k němuž dle výkazu komise revis. náležela: Štěkeň, Řepice, Mladějovice, Přešťovice, Čejetice, Droužetice, Přeborovice, Brusy, Cehnice, Dunovice, Netonice, Radějovice, Paračov, Kuřimany, Sudkovice, Černěves, obdržel Jan Baptista, kterýž však po jednom roce hospodaření r. 1683 zemřel. Všech statků ujal se nyní bratr jeho Jan Antonín, dne 16. listopadu roku 1683. Jan Antonín Losy hrabě z Losinthalu byl královským českým komorním radou. Velice miloval hudbu. Vzdělav se u nejlepších mistrů loutnistů v Itálii a v Německu stal se nejslavnějším loutnistou své doby. Správu svého statku ponechal matce a sestrám, vyznačiv si 80 000 zl. ročního důchodu a usídlil se v Praze. Zemřel dne 3. září roku 1721 prý s povzdechem: "S Bohem vy loutny, s Bohem mé housle!" Tělo jeho odpočívá taktéž v rodinné hrobce v Praze. Byl dvakráte ženat. První manželkou jeho byla Žofie Polycena, svob. paní z Kroysigu, druhou Františka Klaudie, říšská hrab. ze Strssoldo. Jediný syn a nástupce Janův Adam Filip byl rozumným hospodářem, zvelebuje statky své. Roku 1728 koupil od královského rady a komoří svob. pána Wunšnice Pořejov a Úšavu r. 1766. Dlouhý Derflín a Šomprum za 52 400 zl., jež obě spojil s Částkovem, kterýž dne 17. září r. 1718 koupil jeho otec Jan Antonín za 72 000 zl. a 600 zl. klíčného.

                                                        (Arch. býv. panství štěkeňského)

     S manželkou Arnoštkou hrab. Fuchsovou z Bimbachu a Dronhejmu oddán byl Adam Filip dne 5. října 1727.

     Dle starobylého obyčeje, kdy čeští králové při důležitých příhodách a při slavnostních příležitostech pasovali mečem sv. Václava řadu osob na rytíře svatováclavské dostalo se této pocty při korunovaci královny Marie Terezie dne 12. května 1743 též i Adamu Filipovi Losy, c.k. taj. radovi J.K.M. českému dvornímu radovi a komořímu, rytíři zlatého rouna a generálnímu řediteli dvorního stavitelství.

                                                      (Č. Č. M. 1895 - 131)

     Pasování na rytířství dělo se tím způsobem, že král český udeřil kandidáta tohoto rytířství třikráte na levé rameno obnaženým mečem sv. Václava. Pasování pokládáno sice za zvláštní vyznamenání, nepřinášelo však vyznamenanému zvláštních práv, aniž byl vyznamenaný ve stav šlechtický povýšen. Zvláštního řádového odznaku nebylo, jenom pořizovány seznamy těchto rytířů. Při korunovaci Marie Terezie pasováni toliko přední páni čeští, bylo jich 21, mezi nimiž Adam Losy.

      Za války o dědictví rakouské navštívena Štěkeň vojskem francouzským, jak se farní kronika zmiňuje a "že farář (Waraus) bázlivý byl a Francouzům po vůli ve všem učinil."

     V té době tehdejší žil ve Štěkni Antonín Pátek, český písmák, jenž si založil dne 9. srpna 1768 pamětní knihu pod názvem: "Kniha pro zapsání, pro A. Pátka z městyse Štěkně."

     O zajímavé knize této, v níž zapsány mnohé místní paměti, psáno v "Otavanu" r. I. str. 201 a v Čas. spol. přát. starož. čes. XIII 95 a 96.

      Adam Filip Losy hrabě z Losinthalu zemřel bez dítek dne 21. dubna roku 1781 ve Vídni a tělo jeho odpočívá taktéž v Praze v kostele Hybernském. Před smrtí svou ustavil choť Arnoštku hr. Fuchsovou z Bimbachu dědičkou svých statků. V ústním podání dodnes udržuje, že Adam Filip předvídaje blížící se smrt, poslal si pro vojenskou hudbu do Písku, při jejíž zvucích také skutečně dokonal.

     Jím vymřeli hrabata Losinthalové, kteří vládli Štěkni po 133 roky.

     Smlouvou ze dne 12. května r. 1781 ve Vídni danou, za svědectví Františka hraběte z Ditrichštejna a Arnošta Quido hraběte z Harrachů postoupila Fuchsová statky své a fidejkomisní jistinu 100 000 zl., jakož i nároky své Josefu Mikulášovi, hraběti z Windisch-Graetzu, svob. pánu z Waldštejna a v Thale, říšskému dvornímu radovi a tento, že jí jako roční vdovský důchod 3 600 zl. odváděti bude a jistinu 250 000 zl. v deskách pojistí. S tím však příbuzenstvo Losinthalů nebylo spokojeno, i vznikl spor po 3 roky trvající. V době rozepře byly statky spravovány zvláštní komisí od královských zemských práv ustanovenou (komisař Jan František hrabě Deym ze Stříteže) a až 11. října r. 1784 smírem Josef Mikuláš z Windisch-Graetzu v držení statků uveden.

 

                                                                       František Jílek   (archiv štěkeňský)  1927 

 

 

 

 

Zpět hl.strana